(rozhovor vedl a zpracoval David Hlinka)
David: Kdy si začal na naší škole učit a jak dlouho jsi u nás byl?
Luboš: Situace byla taková, že jsem vyhrál výběrové řízení na zpravodaje Českého rozhlasu Hradec Králové, ale nebyl jsem si jistý mým hlasem. Navíc jsem si v té době dopisoval s Ing. Janem Kaňákem, PhD, který se zabýval genetikou, konkrétně krušnoshorským smrkem. A to mi znovu zavánělo lesařinou. Od Trutnováků jsem věděl, že vypisujete výběrové řízení na učitele. Takže jsem se na pozvání vydal v březnu 2003 do Šluknova za ředitelem PhDr. Milanem Janouškem a jeho zástupcem Mgr. Rudolfem Sochorem na další pohovor. A prvního dubna jsem nastupoval. Na SLŠ jsem pak učil do konce roku 2007, kdy jsem dlouhodobě onemocněl a raději na jaře příštího roku požádal o předčasný důchod.
David: Teda Luboši, spisovatel se v tobě nezapře, ty jsi mi odpověděl hned na několik otázek, které jsem ti chtěl položit. Jaký byl příchod do Šluknova? Jak se ti tu líbilo?
Luboš: Jelikož jsem předtím pracoval jako středoškolský profesor na SLTŠ Trutnově, novinář a asistent poslance PS PČR ČR, věděl jsem, do čeho jdu. V kladném i záporném pojetí této práce. I jako novinář jsem psal o lesnickém školství, lese a KRNAPu. Takže jsem byl i v poměrně úzkém kontaktu s profesí. Šluknov jsem znal, tedy hlavně z průjezdů do NDR, kam jsem jezdil do Budyšína i na dovolenou. Líbilo se mi město i okolí.
David: Jaké předměty jsi vyučoval nejraději?
Luboš: Předně jsem uvítal jisté pochopení s mojí povahou od ředitelství. Na trutnovské škole jsem učil především ekonomiku, právo, zoologii a praxe. To byly časy čtyřiceti studentů ve třídě a dvou paralelek v ročnících. Ve Šluknově to bylo tak o málo více, než poloviční obsazení. Navíc ještě zkrášlené dívčím bonusem. Takže jsem učil rád všechny předměty, tedy většinou ekonomiku a práva, u ochranářů i lesnictví a praxe.
David: Jací byli studenti ve Šluknově?
Luboš: Abych řekl pravdu, počátek byl pro mne trochu krušný, protože než si člověk vyváží látku pro hodinu, především časově, podle toho výuka i vypadá. A chvíli to trvá, než člověk získá určité napojení na člověčinu z osobností v lavicích. Z každé třídy je cítit něco jiného, trochu vždy převažují geny jejich třídního. Mám rád lidi, dovedu odpouštět neznalost i nezájem, dovedu fandit i těm, kteří mají horší, ba špatné známky. Vím, že človíčka toužícího po harvestoru, či po zpěvu, ekonomice nebo právům mohu jenom přiučit. Pak už v životě záleží jen na nich. Všeobecně, měl jsem studentíky rád a rád na ně vzpomínám. S řadou absolventů si i nyní s chutí píšu na netu.
David: Vím, že jsi byl i třídním. Jak vzpomínáš na třídnická léta?
Luboš: Třídním jsem býval vždycky jen první dva roky, protože jsem se se zástupcem Rudou Sochorem domluvil na tom, že až skončím, budu starým kmetem a nebudu moci dojíždět z Trutnova na jejich třídní srazy po absolutoriu školy. Tak jsem se snažil těm „mláďatům“ nechat určitou volnost a seberealizaci, aby se naučili žít bez maminky a tatínka a netesknili. Na některých to sice znát moc nebylo, tedy stesk. Z chlapců se stávali chlapi, z děvčat dámy. Z velké většiny i kamarádi, dokonce i s námi, učiteli. Pak jsem je do třeťáku předal kolegům, domorodcům.
David: Mohl by si říci, že je šluknovská škola něčím specifická?
Luboš: Samozřejmě je specifická. Když jsem nastoupil do školy, trochu mne zarazila jistá atmosféra odloučenosti výběžku. Cítil jsem tady pocit okraje kartografického, okraje zájmu centra státu, kraje. Několikrát jsem kolegy upozornil, že Trutnov má na hranice 16 km, Šluknov sice asi 5 km, jak z které strany, ale jste v otevřené Evropě, do Drážďan kousek a jinam ještě blíž. Šluknov se za mého pobytu velice rychle měnil, zdvíhal do krásy. A škola? Pro město skutečně rodinné stříbro. A ejhle škola má své polesí, tedy i město. A budova a její „depandáns“, arboretum a okolí? Nádhera. A lidé? Nikdy mi nevymizí z očí událost, kdy školou procházela jakási ministerská komise. Tedy lidé z Prahy, lidé cizí, páni a dámy. Byla přestávka, samozřejmě na chodbách a schodištích šrumec. Ministerští se zastavili a rozhlíželi se, po chvíli to jedna z dam vyslovila: „Bože, tady to dýchá, vidíte to? Děti se baví s učiteli, je slyšet hovor a smích. Tady bych chtěla učit…“. A to bylo opravdové vyznamenání školy, učitelů i žáků. Říkal jsem si pro sebe, tady musí být přítomná dušička Jana Ámose. Specifická je i tím, že si téměř každý z absolventů našel své místo v životě. Že se spolu baví na netu, blahopřejí si, představují svá zaměstnání, úspěchy, své mladé rodiny a děti. To je krásné.
David: Luboši, tato slova se poslouchají krásně. Zmínil jsi, že jsi v důchodu, čím se nejvíce bavíš?
Luboš: No, čím? Máme domek se zahradou na sever, takže při mé zručnosti, za všechny hříchy po trochách splácím. Píšu ty své básničky, občas usmolím knížečku, občas nějakou recenzi na knížku autorů Střediska spisovatelů. Ne, že by to bylo výdělečné, honorář jsem třicet let neviděl. Jen občas pochvalu či nějakou cenu. Ty si aspoň nezávidíme navzájem.
David: Co tě naplňuje dobrou náladou a co tě naopak trošku „štve“?
Luboš: Nejprve to, co mě štve: To, že naši politici neprohlédli přes mlhu. Taktně jsem kdysi kritizoval předsedu vlády, že vše řídí přes periskop bankovnictví. Premiér by měl mít banky v rukou jako prostředek řízení hospodářství na našem území. Potěšilo mne, že se současný prezident USA snaží FED, tedy bankovní systém zregulovat. Tam můžu tak držet palce. Potěšilo mě, že je prozatím virus na ústupu. Těší mě, že jsme doma všichni odolní koronaviru, stejně tak rodina mé dcery, která žije na jihu naší zeměkoule. Dobrou náladu mi ale děláte i vy, když budujete, organizujete (třeba i setkání ředitelů našich středních lesnických škol ve Šluknově), cestujete, maturujete, prostě, že vám to jde a půjde. Byť jde o nové pískoviště, úpravu arboreta, ale i běžné věci, které zlepší náladu a škola dýchá.
David: Luboši, děkuji ti, že sis na mne našel chvilku času, moc rád si s tebou vždy popovídám. Děkuji ti za rozhovor a přeji ti hodně zdraví a energie do všech tvých činností.
Luboš: Já také děkuji a všechny vás zdravím, dění ve škole neustále sleduji a fandím vám.
